Den poezie na Malostranském hřbitově

Se jménem Rainera Maria Rilkeho (narozeného 4.12.1875 v Praze a zemřelého 1926 ve Valmontu ve Švýcarsku a právem pokládaného za nejslavnějšího z německy píšících básníků z českých zemí), je spjato mnoho míst v Praze. Básník se narodil v nyní již neexistujícím domě v Jindřišské ulici, byl pokřtěn v kostele svatého Jindřicha v téže ulici a základní školu navštěvoval u Piaristů. Krátkou dobu žil s matkou v domě svého dědečka v dnes již rovněž neexistujícím objektu č.8 v Panské ulici.

Všechna tato místa zmiňuje ve svém druhém díle -básnické sbírce Larenopfer (Obětina), vydané před Vánocemi 1895 v pražském vydavatelství H. Dominicus.

Kromě tak atraktivních a často opěvovaných lokalit, jako je Malá Strana, chrám svatého Víta, Staroměstská radnice, Loreta  či Starý židovský hřbitov se zde však objevuje hned několik objektů z pražského předměstí Smíchova. Je tedy nepochybné, že musel tuto část Prahy velmi dobře znát. Na tom není nic divného, uvědomíme-li si, že mladý Rilke  často pobýval ve vile Excelsior, postavené v roce 1890 ve Švédské ulici č. 4 známým smíchovským stavitelem Josefem Ladislavem Linhartem. Rilke zde byl hostem svého strýce, úspěšného zemského právníka Jaroslava Rilkeho (1833-1892), povýšeného za  zásluhy dokonce do šlechtického stavu s predikátem „von Rüliken“ (1873). Jaroslav Rilke se vždy snažil pomáhat svému méně úspěšnému bratrovi Josefovi (1838-1906), otci slavného básníka, a později i mladému básníkovi samému – snad v mladém Rilkem viděl náhradu za své dva syny, které ztratil v ranném věku. Jednoho z nich, Egona, zemřelého v sedmi letech, Rilke později připomíná v některých svých dílech.

Ve výše zmíněné básnické sbírce se proto Smíchov objevuje hned několikrát. V básni Hinter Smíchov (Za Smíchovem), která je jednou z jeho básní naturalistických, si básník všímá neradostného osudu dělníků a dělnic ze smíchovských továren, kteří se za večerních červánků vlekou unaveni domů, otupeni těžkou dřinou a bez jakékoliv naděje pro budoucnost. V další básni, zvané Barbaren (Barbaři) se básník zabývá tématem, které je velmi aktuální i dnes -  píše s rozhořčením o likvidaci části parku patřícího ke Klamovce, která se původně rozprostírala po obou stranách Plzeňské ulice – její severní část byla po roce 1894 rozparcelována, a byly na ní postaveny činžovní domy. 

Dalším objektem, o kterém se zde zmiňuje, je usedlost „Koulka“, jejíž jméno ovšem zkresluje na „Golka“ (zřejmě aby se to lépe rýmovalo s názvem tance „polka“ a dokonce s českým slovem „holka“). V básni Aus der Kinderzeit (Z dětství) Rilke vzpomíná na krásné letní dny, kdy mu zde jeho sestřenice Helena Kutschera-Woborsky předčítala z Andersenových pohádek (Helena byla dcerou jeho tety Gabriely, u níž básník bydlel ve Vodičkově ulici 15. Gabriela se mu snažila nahradit matku, která se po rozchodu s otcem odstěhovala do Vídně).

V době, kdy byl budoucí básník zamilován do Valerie David-Rohnfeld (1874-1947), neteře českého básníka Zeyera (prvního objevitele jeho velkého talentu), se s ní rád procházel po pražských hřbitovech. O největším pražském hřbitovu, Olšanech, se zmiňuje hned několikrát. Jeho citlivý popis dušičkové atmosféry může směle soutěžit s popisem Nerudovým. Rilke však zřejmě znal dobře i smíchovský hřbitov Malvazinky – o dětských hrobech na tomto hřbitově píše ve své básni Der Engel (Anděl). Báseň je koncipována zcela v duchu tehdy vládnoucího romantismu - z úst polámaného hliněného andělíčka na zapomenutém dětském hrobě vylétá motýl, symbol života a krásy. Tuto část hřbitova na Malvazinkách dost přesně popisuje rovněž ve své próze, v jedné z jeho Zwei Prager Geschichten (Dvě pražské povídky)  jménem König Bohusch (Král Bohuš) z roku 1897. Předobrazem hrbatého „krále Bohuše“ byla skutečná osoba – zrádce hnutí „Omladina“ Rudolf Mrva, který bydlel až do svého zavraždění na Malé Straně. Neměl to tedy na Malostranský hřbitov příliš daleko.

Vztah rodiny Rilků ke Smíchovu byl však možná i ještě bližší – na Malostranském hřbitově leží v jednom hrobě, dnes již těžko identifikovatelném,  pochován Jan Rilke – křestní jméno i rok úmrtí by mohlo odpovídat dědečkovi slavného básníka…..

Vydání „Obětiny“ v dubnu 1896 pozdravil literární kritik František V. Krejčí, pocházející ze Smíchova. Zdraví zde Rilkeho jako nanejvýše povolaného prostředníka mezi oběma kulturními světy – českým a německým. Otázkou je, jak hluboká byla ve skutečnosti Rilkeho znalost češtiny – zatímco Peter Demetz ve své studii o mladém Rilkovi soudí, že česky neuměl vůbec, Rilkův současník Karásek ze Lvovic naopak tvrdí, že mladý básník tímto jazykem mluvil plynně. Pravda je asi někde uprostřed – z jednoho z básníkových dopisů vyplývá, že se pokoušel číst díla svého přítele o podporovatele Julia Zeyera v originále, že však ztroskotal na „jemných, romantického ducha vydechujících“ obratech, Zeyerovi vlastních.        

Ať je tomu již jakkoliv, básníkův vztah k jeho rodnému městu, jakož i jeho úcta k jeho současníkům – českým básníkům Zeyerovi a Vrchlickému byla nepopiratelná. Zajímavá je i jeho báseň o mistru Janu Husovi, jakož i ten fakt, že nepopiratelně navštívil Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v roce 1895 v pražské Stromovce. O tom svědčí jeho báseň Kajetán Tyl, popisující dost detailně jeden z exponátů výstavy - Tylovu pracovnu -  v době, kdy tento významný český dramatik psal svou hru Fidlovačka, jejíž součástí byla pozdější (a současná) česká hymna.