Heraldické památky Malostranského hřbitova

Ačkoliv na pražských vysokých školách studovali v první polovině 19. století většinou Češi, přednášelo se do počátku šedesátých let výhradně německy. Toto dlouhé období nerovnoprávného postavení češtiny s němčinou definitivně skončilo 23. listopadu 1863, kdy císař František Josef I. podepsal tzv. "Organický statut" (vlastně stanovy) "Polytechnického ústavu Království českého". První školní rok zahájila dvojjazyčná pražská polytechnika na podzim roku 1864, kdy na slavnosti, která následovala po mši v kostele sv. Jiljí, byly všechny projevy pronášeny česky i německy. Tím bylo oficiálně uvedeno do života ustanovení, že "co vyučovací a jednací jazyky jsou na polytechnickém ústavu království Českého oba zemské jazyky stejně oprávněny "...vysvědčení o návštěvě neb o zkoušce v tomtéž předmětu v jednom nebo druhém jazyku vystavená, mají stejnou platnost...pro každý z hlavních předmětů jmenováni dva řádní profesoři, z nichž jeden předmětu v německé, druhý v české řeči jest povinen vyučovati".

Očitým svědkem všech těchto historických událostí, kdy v Praze vznikly namísto dvou dvojjazyčných vysokých škol, polytechniky a univerzity, školy čtyři - dvě české, dvě německé, byl  tehdy třicetiletý profesor Johann Lieblein, patřící mezi německé profesory, kteří s pražskou polytechnikou spojili celý svůj život a velmi výrazně ovlivnili vývoj výuky matematiky v Čechách. Právě on v roce 1864 z přihlášených jedenácti uchazečů vítězně uspěl ve vypsaném veřejném konkurzním řízení na obsazení mimořádné stolice matematiky s německou vyučovací řečí. Místo mimořádných a řádných vysokoškolských profesorů, jmenovaných samotným císařem (museli složit přísahu věrnosti panovníkovi, zemi a škole), přinášelo v 19. století v rakouské monarchii vysokou společenskou prestiž, poskytovalo slušný a pravidelný plat a celoživotní jistotu místa.

Johann Lieblein se narodil 18. října 1834 v dvojjazyčném městečku Manětín, české barokní "perle" v podmanivém koutu krajiny severního Plzeňska. Navštěvoval reálku v Mikulandské ulici v Praze a poté studoval na eském Stavovském Polytechnickém ústavu v Praze. Zde byl ještě jako student v květnu 1858 jmenován asistentem matematiky a místo zastával až do konce školního roku 1862/63. V roce 1863 získal aprobaci (zkoušku učitelské způsobilosti) pro matematiku a nauku o strojích na vyšší reálce a geometrické kreslení a stavebnictví na reálce nižší. Byl jmenován učitelem na vyšší reálce v Litoměřicích, ale již ve školním roce 1863/64 se vrátil do Prahy působit jako suplent matematiky na své alma mater. Veškerá výuka probíhala německy. Jak jsme již uvedli, byl v roce 1864 jmenován mimořádným a v roce 1869 řádným profesorem matematiky na již samostatné německé technice. Toto místo zastával až do své předčasné smrti na Štědrý den roku 1881. Byl pochován jako jeden z posledních před zákazem pohřbívání na dnes zapomenutém a opomíjeném Malostranském hřbitově; jeho hrob patří mezi tzv. "hroby zaváté", patřící významným osobnostem, které jsou zde pochovány, ale dosud pro součastníky na neznámém místě.

 Profesor Lieblein přednášel jednak elementární matematiku (aritmetické a geometrické řady, logaritmy, lineární a kvadratické rovnice, soustavy rovnic o dvou a více neznámých, kuželosečky), jednak vyšší matematiku (trigonometrii a polygonometrii, klasifikaci elementárních funkcí a jejich vlastností, konvergenci a divergenci řad, řešení rovnic vyšších stupňů, analytickou geometrii v rovině a prostoru, diferenciální a integrální počet, variační počet a počet pravděpodobnosti) vždy přesně v rozsahu daném tehdejším učebním plánem. Jako profesor měl stanoven úvazek přenášet šest hodin týdně; konal povinné přednášky pro všechny studenty prvního ročníku, ale také se svým asistentem pro ně vedl repetitoria k docílení toho, aby si doplnili chybějící středoškolské znalosti. V tomto směru se jako člen několika komisí věnoval organizaci a zvyšování úrovně výuky matematiky na středních školách. V roce 1867 vyšlo v pražském nakladatelství G. Neugebauera první vydání jeho učební pomůcky "Sammlung von Aufgaben aus der algebraischen Analysis" ("Sbírka úloh z algebraické analýzy"). Druhé opravené a rozšířené vydání, již po smrti autora, připravil k tisku v roce 1889 Dr. W. Láska pod názvem "Lieblein´s Sammlung von Aufgaben aus der algebraische Analysis zum Selbstunnterrricht". Není bez zajímavosti, že původní vydání těchto publikací vlastní a dodnes se používají ve Spojených státech na Harvard University a University of Michigan (jejich kompletní obsah lze najít na internetových stránkách obou prestižních univerzit). Lieblein byl učitelem opravdu povolaným i zapáleným, jeho přednášky byly sice "akurátní", ale důkladně promyšlené, srozumitelně a skvěle přednesené.

Od poloviny 19. století vztahy mezi Čechy a Němci ochládaly, až došlo v 80. letech k úplnému odcizení, vyjádřenému každodenními rozpory. První konfrontace českého a německého obyvatelstva propukly kvůli činnosti německého Schulverein a české školského spolku (ˇUstřední matice školské") zejména ve smíšených pohraničních oblastech. Oba národy žijící společně po staletí na území Čech v podstatě bez zásadních jazykových problémů se postupně v podstatě zcela izolovaly a bojkotovaly. To se pak nejvýrazněji projevilo po odstoupení ministerského předsedy Kazimíra Felixe hraběte Badeniho kvůli německým protestům proti jazykovým nařízením v listopadu 1897. Těchto událostí se sice J. Lieblein nedožil, avšak významně přispěl k růstu podhoubí rozpínavého německého nacionalismu především mezi studenty. Vždy vystupoval jako skutečný a nepochybný Němec. Přispěl tak ke tvorbě politického a národnostního podhoubí pozdějších sporů okolo jazykových nařízení vídeňské vlády na konci 19. století. Významně se angažoval již v česko-německých rozepřích ještě na utrakvistické polytechnice - zprvu s několika dalšími profesory požadoval rozdělení jednotného profesorského sboru na český a německý a zejména později při  rozdělení  Polytechnického ústavu království českého na dvě samostatné školy. Stejně aktivní byl i v tehdy velmi čilém společenském životě okolo 25 tisíc pražských Němců, kteří se "zbytkem" půl milionu Čechů nepěstovali téměř žádné styky (samozřejmě mimo obchodních). Patřil k lidem se širokým kulturním rozhledem. Protože byl znalec a milovník hudby, uvedl údajně do Prahy na německou divadelní scénu skladatele monumentálního díla a reformátora opery Richarda Wagnera, který zde již v roce 1863 dirigoval některé svoje skladby.

O životě, učitelské a vědecké práci německého profesora matematiky Johanna Liebleina je k dispozici málo informací. Z dostupných zdrojů, ze kterých bylo čerpáno, je nutno uvést především habilitační práci doc. RNDr. Martiny Bečvářové, PhD. (Ústav aplikované matematiky, FD ČVUT Praha) z roku 2005 "Česká matematická komunita v letech 1848 až 1918" a práci RNDr. Pavla Šišmy, Dr (Ústav matematiky a statistiky, Přírodovědecká fakulta MU Brno) "Němečtí matematici působící na našem území" (ve spolupráci se zesnulým RNDr. Jaroslavem Foltou, CSc.). Jako použitou literaturu k Liebleinově biografii autoři uvádějí publikaci F. Starka, W. Gintla a A. Grünwalda "Die k. k. Deutsche Technische Hochschule in Prag" (Praha 1906). K dokreslení dobové atmosféry a doplnění historickými reáliemi byly použity poznatky z kapitoly "Jak si Češi a Němci rozdělili pražská vysoká učení" z publikace prof. RNDr. Ivo Krause, DrSc., FEng., dr.h.c. (Katedra inženýrství pevných látek, Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, ČVUT v Praze) "Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích" (Praha 2004).

Vedle osudů osobností dobře známých je zajímavé a poučné sledovat i cesty k naplnění životního poslání přírodovědců a techniků, jejichž jména již vstoupila trvale do stínu zapomnění. Profesor matematiky na pražské německé polytechnice Johann Lieblein, pocházející z českého prostředí severního Plzeňska, přispěl svojí uznávanou vědeckou a pedagogickou autoritou k tomu, že se Praha ve druhé polovině 19. století stala rovnoprávným evropským univerzitním městem a místem pro pěstování exaktních věd. Nelze se však nezmínit o jeho nacionálních předsudcích, které nemohly být vyvolány žádnými konkrétními činy vůči jeho osobě z české strany. Ještě krátce před svým náhlým úmrtím se aktivně vyhraňoval proti Stremayrovým jazykovým nařízením, které vydala vláda Eduarda Taaffeho v roce 1880. Přitom šlo pouze o zajištění rovnovážného postavení češtiny pro komunikaci se státními úřady.

O autorovi:

Ing. Dr Bohumil Tesařík